Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

RODIČE MÝCH ŽÁKŮ

 

RODIČE MÝCH ŽÁKŮ

V záhlaví článku by mělo být:  MOJI RODIČE. Ale já tentokrát nechci vzpomínat na své vlastní rodiče, ale rodiče svých žáků. Když se hodnotí současný neutěšený stav vzdělanosti, opakuje se argument, že to je vina nedostatečnou péče rodičů dětí. Ne že by to nebyla částečně pravda. Ale je to skutečně jenom její část.

 

 

 

    Já se ve své úvaze ale nechci věnován pozorovanému úpadku vzdělanosti a hledání toho, kdo takový stav zavinil. Ve vzpomínkách se chci vrátit k rodičům svých žáků, se kterými jsem se na své profesní dráze potkal. Marně ve vzpomínkách hledám příklad, kdy jsem se s někým z rodičů dostal do neřešitelného sporu, který by za mne musel řešit ředitel. Možná vzpomenu maminky žákyně, které jsem chtěl dát na vysvědčení trojku z matematiky. Volala do ředitelny, že tím chci její dceři zkazit život (byla v 9. ročníku) a že si v takovém případě vezme prášky a já ji budu mít na svědomí. Ředitel mi tehdy jako začínajícímu učiteli poradil, abych si s postiženou žákyní promluvil, ale v žádném případě jí známku neměnil. Překvapilo mne, že při osobním rozhovoru ona žákyně o maminčině intervenci nic nevěděla a myšlenky na sebevraždu jednoznačně odmítla.

     Zato vzpomínám rád na rodiče, se kterými jsem dobře  spolupracoval a kteří se prostřednictvím mé učitelské role stali mými dobrými přáteli. Poznali jsme se při mimoškolních aktivitách, které jsem se svými žáky na škole, kde jsem působil, dělal. Vzpomínaní rodiče byli mými blízkými a spolehlivými spolupracovníky a pomocníky. Společně jsme jezdili o víkendech na zájezdy, organizovali pro děti nejrůznější setkání, soutěže a o prázdninách zájmově zaměřené tábory. Zůstali jsme přáteli dlouho potom, co jejich děti školu opustili a přestali se věnovat zájmové činnosti, kterou na škole pod mým vedením dělali. Taková spolupráce, založená na společném zájmu a práci, umožňuje vzájemně se dobře poznat a pochopit.

    V jedné diskusi píši, že kdesi za našimi hranicemi, rodiče se školou dobře spolupracují a učitelům různým způsobem pomáhají. V reakci na to slyším, že u nás takový stav není možný, protože rodiče o ni nemají zájem a jediné co po učiteli chtějí, aby se plně věnoval jejich dětem a příznivě je klasifikoval. Myslím si, že je to zjednodušené tvrzení. A pokud jsou takové snahy rodičů, pak je tomu tak proto, že ani my učitelé nemáme o nějakou spolupráci a vzájemnou pomoc zájem. Možná že si o ni neumíme v pravou chvíli říci a na rodičích ji požadovat. Nevím, proč by to nešlo, když má životní zkušenost ukazuje, že i u nás máme dost vstřícných a ochotných rodičů. Musí ale cítit, že požadovaná spolupráce je učitelem zamýšlena upřímně. Že jde o podporu a pomoc dvou rovnoprávných lidí, kde nikdo není ten kdo je důležitý a hlavní a druhý jenom poslušným a podřízeným. Není pro rodiče lehké spolupracovat s učitelem, který vyznává jedině svou jedinou pravdu a neslyší na oprávněné připomínky k tomu, co a jak s dětmi dělá. Mám pocit, že se někdy my učitelé chováme k rodičům svých žáků stejně, jako se chováme k jejich dětem. Autoritářsky a nekompromisně. Přitom bychom si měli umět připustit, že i rodič má svoji pravdu a že své dítě z domova zná rozhodně lépe, než ho známe my ze školního prostředí. Pro učitele není ostudou nechat si problém viděný rodičem z druhé strany vysvětlit a připustit také jeho pravdu a doporučení. Samozřejmě  že tady nemám na mysli otázky hodnocení a klasifikace, které jsou zcela v kompetenci učitele.

     Má-li mít škola na veřejnosti autoritu, mají-li ji mít učitelé v očích rodičů svých žáků, nemohou toho dosáhnout odkazy na zákony a školní řády, které si společnost i škola vydává. Je třeba citlivě posoudit každý ze sporných případů a chovat se tak, aby rodič neměl pocit, že si hrajeme na soudce a neomylné rádce, kterými samozřejmě žádný z nás učitelů není. Pokud učitel svým vystupováním a jednáním získá důvěru svých žáků i jejich rodičů, pak je jakákoliv spolupráce možná a zcela přirozená. Je to proces, na kterém ale musíme obě strany dlouhodobě trpělivě pracovat. Taková důvěra se nedá nadekretovat, ale vytváří se postupně a pomalu. Snad bychom se o to jako vzdělaní lidé v roli učitele měli alespoň pokusit. A teprve když je naše snaha dlouhodobě marná, pak veřejně vynášet soudy o neschopných a nevstřícných rodičích.


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.