JE MOŽNÉ VĚŘIT SLIBŮM ?

Zatímco většina zaměstnanců se chystá veřejně protestovat proti plánovanému 10% snížení platů v příštím roce, učitelé mají od svého ministra příslib, že si v příštím roce na platech naopak polepší. To je pro nás určitě nová zpráva, protože v minulosti byli právě učitelé, na kterých se často a bohatě šetřilo. Počítalo se s tím, že jsou skupinou disciplinovanou, která má pochopení pro těžkosti vlády a na nějaké veřejné organizované protesty se nezmůže. Tentokrát mají učitelé naději, že se naopak dočkají ocenění, které je ve většině civilizovaných států samozřejmostí.

 

 

Po prázdninových ale mnozí s překvapením zjišťují, že jim bude od nového školního roku plat krácen i o několik stovek. Ředitelé nemají peníze na osobní ohodnocení, natož na nějaké mimořádné odměny. Takže to nakonec vypadá, že to co bude učitelům v příštím roce přidáno bude jen dorovnáním toho, o co v letošním podzimu přijdou. Nedůvěru budí neustálé proměny slibů, které směrem k učitelům přicházejí z úst samotného ministra školství. Nejdříve to byl náborový příplatek pro mladé ve výši 180 tisíc, později všechny změněny pro nastupující učitele. V dalším slibu jde o dorovnání platů na výši 20 tisíc měsíčně, které má některým přidat na výplatní pásce tisíce za měsíc. Sliby jsou ale během několika dnů korigovány, některé zcela rušeny. Je tedy docela možné, že jde znovu o líbivá slova, která mají zvláště teď, před blížícími volbami, uvést učitele do optimální nálady a naladit je k podpoře toho, co se vláda chystá, navzdory protestům většiny zaměstnanců, prosadit. Doufám, že učitelé této euforii nepodlehnou a tak jako je kdysi v protestech proti bídným platům podpořili zdravotníci, pracovníci kultury, budou solidární s těmi, na které mají škrty v platech státních zaměstnanců dopadnout nejtíživěji. Může se stát, že po čase budou takovou podporu potřebovat zase potřebovat oni. Uvědomil jsem si tyto souvislosti, když jsem v Nymburském deníku četl rozhovor s učitelem angličtiny žijícím v Nymburce Jeanem Brunem, který vyzývá své kolegy k ostražitosti a vzájemné podpoře. Slogan, že sliby jsou chyby, se tak může naplnit dříve než bychom si mohli přát.

TEXT ROZHOVORU:

Češi, nebojte se oprášit transparenty a stávkujte!
vyzývá své krajany Francouz narozený v Nymburce
Rozhovor s učitelem angličtiny Jeanem Brunem, který žije v Marseille, a má své kořeny v Nymburce
ANDREA PENCOVÁ
Nymburk – Poznat, kdy si usměvavý Jean dělá legraci, nebylo jednoduché. Přesto se s ním povídalo moc hezky. Čechy má jednoduše rád, i když mnohým věcem nerozumí. Například, proč se bojíme vyjít do ulic, když o něco zásadního jde.
Jak často navštěvujete své rodiště?
Alespoň jednou ročně, o prázdninách. Emma je pedagožka jako já, dovolenou plánujeme ve stejný čas.
(Ve Francii se často učitelé berou mezi sebou, aby trávili společné prázdniny, směje se Jean.)
Vy ale nejste manželé…
Máme registrované partnerství. V podstatě stejnou listinu, jakou chtěli prosadit homosexuálové. Když poslanci o návrhu jednali, usnesli se, že nejsou proti, ale nebudou zvýhodňovat jednu skupinu. Když registrované partnerství, tak pro všechny!
Říká se, že Francouzi rádi stávkují.
Jistě. Je to náš národní sport. Nebojíme se dát hlasitě najevo nesouhlas. Například před nedávnem se v Čechách řešilo plánované snížení platů státních úředníků o 10 procent. Něco takového by ve Francii nezůstalo bez bouřlivé odezvy. Podmínky učitelů ve Francii jsou však s našimi nesrovnatelné, a to nemluvím jen o platech…
No, ano – nejsme boháči, ale života si užívat můžeme. Cestujeme, odpočíváme… Dva roky jsem působil v Čechách a udivilo mne, kolik kantorů dávalo soukromé hodiny po pracovní době a o víkendech, aby vůbec vyšli… To našinec odučí hodiny a jde jednoduše domů.
Máte nějaký vzkaz pro české pedagogy?
Rozhodně! Nebojte se oprášit transparenty a vyjádřit nespokojenost veřejně! Ale ne po skončení výuky, to je na nic. U nás učitelé stávkují třeba týden, ať se děje, co se děje.
Vy už jste rozhovor pro média někdy dělal!
Ten se ale netýkal školy, nýbrž mé národnosti a kuchyně. Ve Francii jsem paradoxně považován za Čecha. Tady za Francouze.
Co naopak v Čechách považujete za přednost?
Délku mateřské. Třeba se nám narodí druhé dítě. U nás pobíraná podpora činí pouhých 10 týdnů.
Dají se srovnat dvě tak odlišná města jako Nymburk a Marseille?
Nymburk je malé, pohodové městečko, Marseille velká. Jihu země vévodí zcela jiná příroda. Oproti místním lesům a říčkám samé moře, skály, útesy… A také vedro. Od května do října horko k zalknutí. Tady alespoň prší. Dávám s rodinou přednost létu v Nymburce kvůli chladnějšímu počasí.
A lidé?
Inu, Marseillané se považují za střed světa. Oproti Paříži však nikam nespěchají. Vlastně všude chodí pozdě. Chcete-li se s někým sejít v osm, naplánujte schůzku na šestou a v devět se zaručeně sejdete. (S tím Emmanuelle zásadně nesouhlasí a hovoří o klasické marseilleské čtvrthodince.)
Češi bývají zpočátku rezervovaní, ale obranný manévr po chvíli odloží a otevřou se. Jsou velmi přirození. Kdežto Francouzi často vřelostí maskují obyčejnou slušnost.
Co říkáte na české jídlo?
Moc dobré! Těším se na ně celý rok. Nevadí mi, že je těžší. U nás se jí hlavně saláty, grilujeme, stolování trvá dvě hodiny i víc…
Ale českou kuchyni mám rád. Snad jen číšníci by mohli býti milejší. Někdy se tváří dost nepřátelsky. Nevím, zda únavou či ze zásady…
Když vejdete do restaurace ve Francii, považují si vás. Všichni se usmívají a jsou úslužní.
Řada Čechů miluje klasickou literaturu: Maupassanta, Balzaca, Huga…
Dnes je vnímáme spíše jako školní četbu. Ve Francii vychází kolem 700 knih ročně, a čtou se hlavně nové a kratší tituly.
Našinec bývá otevřenější moderním věcem, a to i v architektuře a umění. Jistě, na některé novoty lidé nadávají, ale pak si zvyknou a jsou hrdí. Viz Eiffelovka.
Mluvíte perfektně česky…
Děkuji. To zásluhou maminky.
Co znamená termín „bobo“?
Bobo žijí jako bohémové, ale přitom mají peníze. Nepotřebují k životu televizi, čtou, přes víkend sportují, nosí děti v ekologických šátcích… Taková vlna, životní styl.
Líbí se vám české ženy?
Češky jsou krásné. Vytknul bych jim jedinou věc – dobře se ustrojit. Žena musí být za dámu, a to v každém věku.
Jak byste popsal typického Francouze?
Miluje zábavné pořady a politické debaty. Udržuje společenský život. Je hrdý. Stávkuje. Ženy chodí do kaváren, jsou upravené a kouří. Rádiovky a bagety? Už ne.
A typického Čecha?
Pije pivo, nadává na politiku a chodí na houby. Nosí sandály a ponožky.