… co jsme nakousl, to bych měl dokončit. Jaký byl můj prvý školní den před téměř šedesáti lety? Přesně to bylo pondělí 1.září 1952, kdy jsem se svojí maminkou poprvé vstoupil do školní budovy, abych se stal řádným školákem!
Tatínek s námi tehdy nebyl. Jako učitel měl své 1.září a své studenty, které uváděl do nového školního roku. Byli o hodně starší než jsem byl já. Tatínek učil na pedagogické škole připravující budoucí učitele.
A co se mi vybavuje z prvého školního dne? Neuvěřitelný chaos, který ve škole tehdy panoval. U vchodu jsme se dozvěděli, že naše třídní učitelka nenastoupila a že budeme spojeni s vedlejší třídou. Seděli jsme namačkáni po 3 v lavici. Bylo nás hodně přes 60 a chudák paní učitelka Koblížková (tak se moje první učitelka jmenovala), když jsme navíc byli ve třídě jenom samí kluci. Tenkrát se učily děti odděleně podle pohlaví. Dívčí škola byla naproti, jenom přes rušnou ulici.
Paní učitelka slušně vykázala naše rodiče za dveře, protože jsme se všichni do třídy prostě nevešli. Více než hodinu nám vyprávěla, co nás ve škole čeká a jak se tam máme chovat. Pak nás nechala všechny ve třídě a vedla nepoměrně kratší řeč na chodbě k našim rodičům. Domů jsme s maminkou přišelio oba z toho co jsme viděli a slyšeli dost vyděšení. Sám jsem si školu představoval trochu jinak – přívětivěji. Celý měsíc nám vedení školy hledalo náhradní učitelku, když naše původní onemocněla a už do školy nenastoupila. Po měsíci se to konečně povedlo a my se konečně dozvěděli, kdo je z naší třídy a kdo z té sousední, kde jsme zatím byli jako hosté. Naše první učitelka byla mladičká, čerstvá absolventka pedagogické školy. Ale hned od prvé hodiny si nás získala svojí laskavostí, ale zároveň vlídnou přísností. Měli jsem prostě štěstí. Tak jak byl prvý školní den šokující, prvá třída a pak ještě ty další 3 roky co nás učila paní učitelka Zdeňka Sehnalová, bylo pohodovým obdobím mojí školní docházky. A vůbec nevadilo, že jsme zažili „střídavé vyučování“, protože nás dětí bylo tolik, že místnosti na škole nestačily a v jedné třídě se musely vyučovaty dvě třídy současně. Jedna dopoledne od 8 do 12 hodin a druhá od 13 do 17 hodin. Další týden jsme si rozvrh prohodili. Bylo to náročné na zapamatování, ale i na organizaci, ale nějak jsme to museli zvládnout. Hlavně to museli zvládnout naši učitelé, kteří vedle popsaného provozu měli až 40 žáků ve třídě, navíc samé chlapce. A přesto nás naučili všechno co bylo potřeba. Číst, psát a počítat jsme se v 1. třídě naučili všichni poměrně slušně a ani nikdo nepropadl. Měli jsme jednu hodinu náboženství, která byla na vysvědčení hned pod chováním, před všemi známkami. To nás ale neučila naše třídní, ale katechetka. Každá doba odrážela život společnosti té doby a přinášela učitelům i žákům svá specifika. Těžko poměřovat a srovnávat. Teprve čas jednou prověří, jaká je ta naše současná a jak plní své poslání. Ta naše stará škola nás žáky, za velmi těžkých podmínek,dokázala připravit dobře. To si opakujeme na každém ze srazů spolužáků, když začneme vzpomínat…
